Ztraceni v Deltě (část 1)

Navigace hlásí, že do cíle žádná silnice nevede. Co to je za nesmysl? Přes kanál naproti penzionu je normálně asfaltka. To musí být omyl. Proč by tam stavěli silnici, kdyby se tam nedalo dojet. No nic, jedeme dál a uvidíme. Naše první zastávka je Tulcea.

Tulcea (čti Tulča) je město v jihovýchodním Rumunsku, a není to obyčejné město. Je hlavním vstupem do delty Dunaje. Kousek od něj se Dunaj rozděluje do tří ramen. Zajímavé je také z historického pohledu. Vzniklo již v 7. století pr.n.l. a najdete tu několik archeologických nalezišť.

Náš plán je v Tulcei přespat, rychle si prohlédnout město a po obědě pokračovat v cestě ke krásnému penzionu na půl cesty mezi Tulceou a Sulinou. Do oběda šlo vše podle plánu. Ale ejhle... jak asi tušíte, dál cesta nevede. Tedy autem dál nevede. Navíc turistická loď jezdí jen dopoledne, takže nám už ujela. Jsme tu mimo sezonu. Dneska se tam nedostaneme... Co budeme dělat? ...ale houby nedostaneme. Po procházce přístavem se manžel vrací s několika předraženými nabídkami na svezení, které jsme odmítli. A nakonec nás tam dovezl pošťák. I tak to ale stálo víc než ta turistická loď. No za hloupost se platí.

Dojeli jsme k malému ostrovu s tím nejkrásnějším penzionem. Na břehu už na nás čekají. Mají prý 3 rezervace, ale dojeli jsme jen my. Není sezóna (duben) a navíc je období, kdy je zakázáno lovit ryby. Mít celý penzion sami pro sebe je zážitek. Okamžitě jsme se spřátelili s číšníkem a ten nam domluvil výlet lodí. Samozřejmě ne zadarmo a ještě jsme si připlatili za to, že jsem cizinka.

V deltě jsou velmi rozdílné ceny pro místní a pro cizince.

Delta je jednoduše nádherná, divoká čistá příroda, průzračná voda, různá zvířata a rostliny. Částečně lépe popsatelné fotkami. Částečně nepopsatelné. Silnice vedoucí nikam, ostrovy se 3 domy, auta bez poznávacích značek, divocí koně, obrovské mušle, obrovský vrak lodi... Dokonce jsme viděli auto, kterému majitel uřízl střechu a pak ho používal jako takové to Safari auto. A samozřejmě poznávací značku nemělo. A pak člověk dojede do města naprosto odříznutého od civilizace a tam jezdí i taxíky (ale s poznávačkama).

Nechci být přehnaně idylická, protože vše má své negativní stránky a myslím, že možná stojí za to je zmínit. Jednak mi vadilo, že jsme museli platit víc, protože manžel je sice rumun, ale vzal si "bohatou" cizinku ze západu. A pak jsem mela takové zvláštní pocity svázanosti, což me hodně překvapilo. To vědomí, že se nemůžu jít projít, protože náš ostrůvek měřil jen pár metrů na šířku a několik desítek metrů na délku, mi připadalo docela depresivní. Možná to bylo i tím, že pršelo.

Tohle je příběh z naší svatební cesty před téměř 5 lety. Jedinečný zážitek na který nikdy nezapomenu. A tohle ještě není konec. Zajímá vás, jak jsme uvízli na "pustém" ostrově? Nebo jak nás místní poslali k mostu, který neexistuje? Pokračování vás čeká v dalším článku.